Tuhle sérii článků píšu už přes tři roky. Chtěla jsem dát dohromady všechny svoje letitý poznatky, zkušenosti, ale taky se s váma podělit o svůj příběh, díky kterýmu vlastně dost možná vznikl celej ten můj zájem o zdravej životní styl, výživu, ale i kulinářský umění. Dal vzniknout projektu Zásadně zdravě i mojí práci.

„Zelená je nová černá! Ve jménu zdraví podstupujeme detox jílem, čistíme střeva a kupujeme kila avokád. Marně. Dost možná přichází čas vrátit se ke chlebu se sádlem.“

To se má tak. Chtěla jsem si vyzkoušet 30denní jógovou výzvu mojí oblíbený Adriene Louise, a podělila jsem se o to s váma na Instagram Stories. No, a vy mě v tom nechcete nechat samotnou, což je úplně skvělý! A tak se chci o tuhle možnost podělit i s váma tady na webu. Kdybyste si chtěl někdo zajógovat s náma, čtěte dál!

Vloni v srpnu jsem si řekla, že by bylo hezký uběhnout sto kiláků za měsíc. Prostě jenom tak. Protože ráda běhám, a protože stovka je takový pěkný kulatý číslo. A pak jsem to svoje běhání začala s váma sdílet. Na Instagramu. A vás to některý chytlo taky. A tak vzniklo „běhání s Jájou“, kdy se každej měsíc snažíme uběhnout to kilčo. A protože mě to s váma baví čím dál víc, a motivace je prostě důležitá, mám pro vás na březen soutěž!

Říkali mi nejmíň dva měsíce, ale klidně i půl roku. A já jí dala tejden, maximálně dva. Abych se dostala z nejhoršího. Ba ne, trochu kecám. S PD je to vážně běh na dlouhou trať, ale já chtěla bejt asi trochu vtipná jako Jiří Kodet v Pelíškách. Jenže ona se ta moje kůže revitalizuje fakt docela dobře, třeba je to tou ekzematickou praxí. A třeba taky ne. Každopádně je mi líp a se svou novou „nejká“ se pomalu – a doufám, že i jistě – loučím. HURÁ!

…je svinstvo. Je to taková hrůza, která dokud se vám na obličeji doslova nevysemení, nedovedete si představit, jak příšerná hrůza to je. A tak mám potřebu o téhle nemoci napsat, protože mi sedí na obličeji, protože se o ní vlastně vůbec nic (pořádně) neví a protože vás vyčlení ze života rychlostí stejnou, s jakou u vás propukne. A vy nemůžete nic moc. Natož pracovat a alespoň po nějakou dobu dělat to, co milujete… Co jste si vybudovali. Co vás tak moc baví. A (bohužel) i živí.

Na první pohled by se možná mohlo zdát, že jsem takový ten zapřisáhlý nepolykač pilulek, zaklínač všech doktorů a oddaný milovník babských rad. Jenže já stojím zase někde uprostřed. Přírodní medicínu ale miluju, a to víte. A tak jestli vás zajímá, jak řešíme první pomoc při rýmě a nachlazení u nás doma, ráda vás budu inspirovat obsahem naší zdravý domácí lékárny.

Ve dvě mám schůzku v Pařížský, jedu z města, kde jsem měla nějaký vyřizování a v tramvaji mi dochází, jak moc je tohle setkání pro mě vlastně výjimečný. Jsem hrozná, po návratu z Vietnamu jsem to zase roztočila a zjišťuju, že nemám opět čas se pomalu ani vyčůrat. Naštěstí mi do života vstupujou neustále situace jako třeba ta dnešní schůzka, který mi připomínají, že jediný co „musím“, je hlavně žít.

Miluju lidi a z venku by se mohlo zdát, že jsem spíš extrovert, co má rád lidskou pozornost, a že si jí tak nějak umí dokonce i užívat. Baví mě život a od té doby, co jsem na volné noze, si na té vlně pozitivní energie, co s touhle obrovskou životní změnou přišla, docela „ujíždím“.