Vloni touhle dobou jsme seděli smutný doma na gauči. Jary po operaci achilovky s nohou v sádře, protože nás 14 dní před odletem nenapadlo nic lepšího než jít s kámošema na badminton. A já vystrašená a votrávená jako malajskej šíp, že se nikam neletí a Jary bude skákat přes kaluže při nejlepším až tak za půl roku. A taky proto, že neuvidim Karolí, Josefí a Davida, který se rozhodli žít v Sydney na Manly, a mně se po nich strašně stejská. Prostě mít nejká 16 074 km daleko je často úplně naprd.